Informace o nás

V roce 2006 jsme se přestěhovali do rodinného domečku se zahradou ve vesničce jménem Klešice. Moc jsme chtěly se sestrami pejska a po dvouletém přemlouvaní rodičů jsme se konečně dočkaly svolení. Na řadu přišla volba rasy. Mamka chtěla dogu, ale já už od mala toužila po zlatém retrieverovi… Mé argumenty, že výcvik a venčení budu mít na starosti hlavně já, mi volbu vyhrály.

Chtěla jsem retrieveří holčičku a v té době mi bylo úplně jedno, zda bude mít průkaz původu nebo ne, hlavní pro mě bylo mít ji co nejdříve doma. Našla jsem inzerát, že se právě narodila štěňátka bez PP u Strakonic a mají volné holky i kluky. S chovatelkou jsme hned navázali kontakt. Vybrali jsme si z fotek nejdrobnější světle zlatou fenečku a dali jí jméno Bonnie. Již po prvních měsících jsme začali zjišťovat, že je něco v nepořádku. Bonynka nám špatně jedla a neměla ani typickou retrieveří povahu, netěšila se z procházek, nevydržela být delší dobu aktivní ani hravá. Také po zdravotní stránce přišly komplikace  – několikrát museli doktoři nasadit antibiotika a měla stavy, jako by byla přiotrávená. Další komplikací byly oči  – stále jí hodně slzely, a tak jsme vyhledali specialistu na oči pana Beránka z Pardubic a hned jsme se domluvili na operaci (Bonnie měla víčka a chlupy přetočené do oka). Poté, co jsme si mysleli, že máme nejhorší za sebou, přišla po pár měsících další rána… Bonynka měla stav, že se neudržela ani na nohou a my jeli k nové veterinářce do Chrudimi. První den nechala udělat celkový rozbor krve a další den nás čekal ultrazvuk, po kterém jsme se dozvěděli, že jí orgány fungují jako starému pejskovi a že nejlepší, co pro ni můžeme udělat, je dát ji uspat, protože by pár měsíců, které by s námi ještě byla, hodně protrpěla… Bylo to nejtěžší a nejbolestivější rozhodnutí v mém životě…

Následoval rok truchlení…

V roce 2010 mě čekala maturita a za splnění jsem od taťky jako motivaci dostala koupi štěňátka. Tentokrát jsem měla jasno – teď už jedině pejska s PP. Vím, není stoprocentní jistota, že i tak bude štěňátko zdravé, ale ty šance tu jsou podstatně vyšší a prožít si znovu to co s Bonnie? Nevím, zda bych to znovu zvládla.

V té době očekávali štěňátka pouze 2 chovné stanice v ČR – jedna v Praze a druhá v Ústí nad Orlicí. Nejprve jsem psala do Prahy, jenže tam měli zájemců o štěňátka tolik, že mě také odkázali do Ústí nad Orlicí do CHS Poklad Orlicka. Tam jsem byla 3. v pořadí, jako zájemce na fenečku. 15. 4. 2010 jsme se štěňátek dočkali – narodilo se 7 kluků a 2 holky. Ten den mi chovatelka volala a poslala fotku miminek. Hned jsem se zamilovala do „Pana zeleného“, krásného karamelově zlatého kluka, kterému jsem podle toho také vybrala jméno – Carry Caramel. Kery je můj splněný sen. Přinesl mi zpět štěstí do života a radosti jak po zdravotní, tak i povahové stránce mi dělá už třetím rokem.